report-party-atmo-synkro

Synkronizování atmosféry

U nás už pár let prakticky zdomácnělý Joe McBride – ať už sám, jako Synkro, v Crossu, nebo naposledy loni ve společném projektu Kiyoko s Bering Strait tamtéž, s americkým vokalistou Robertem Manosem v Akropoli, anebo s Indigem jako Akkord na Shotgun festu – se letos, po VELMI dlouhé řadě EP, konečně rozhodl k prvnímu regulérnímu albu s jednoduchým, o to výstižnějším názvem – Changes vyšlo na značce Apollo, sublabelu známého R&S Records, a tak zastávka v Praze na turné k němu byla nasnadě. Pozvání přijal od nejpovolanějších, kteří mu ten večer dělali i hudební support – Josef a Pierre z Radia1, kde vysílají i kluci z Volnýho Průběhu – ahZ s Nitrousem

Joe si pro ten večer prý sám vybral právě prostory Neustadtu, podle mého trošku nepochopitelně protože to pro mě bylo vždycky místo spíše kavárenské než klubové (i když i náhodnou návštěvou člověk narazí na skvělý hudební program), ale to tolik nevadí. Každopádně Prahu si očividně oblíbil (a ona jeho, zcela oprávněně:), když se sem pravidelně vrací, a před časem si sem udělali výlet dokonce i jeho rodiče…

Venku byl chladný sobotní večer, listy stromů pokreslené mámou přírodou a částečně opadané, podzim už nikdo nezapře, a Joe zatím v útulné prostředí novoměstské radnice s nádvořím začal svůj dlouhý set, náladově pestrý – krásně jako ty podzimní koruny. Prvně přišly na řadu pomalejší plochy a následně pár skladeb z nového alba, později set vyvíjel jak staršími věcmi, tak v poslední třetině směrem ke klubovým UK stylům – přes garage a bass, ať už výtečné klapavé, nebo „step“ věcy, došlo i na více futuristické beaty, to všechno vždy zaobalené do určité atmosféry, Synkrova osobitého zvuku, rozpoznatelného a zároveň je pořád nějakým způsobem neokoukaný a neotřelý. Paleta abstraktích nebo melancholických nálad, až potemněle taneční ale solidní ostrovní klubový zvuk.

A i když lidí mohlo přijít ještě o pár víc (systém rezervací dopředu na mail pořadatelů nebyl nejšťastnější – to totiž automaticky neznamená že všichni, co si lístek takto zamluvili, opravdu přijdou. navíc oznámení o vyčerpání rezervací a případné možnosti vstupu se dovědět až na místě, lidi podle mě spíše odradilo), díky těm co dorazili ale název akce Atmo ten večer dostal nový rozměr, a že bylo po hudební stránce vážně o co stát! Jeho vlastní zvuk a odnože do kterých zabíhal mi jsou velmi blízké – sic více staticky (jak je u mě zvykem:) ale i tak jsem si to vážně užíval. A šlo vidět že se kvalitně baví snad všichni – ať už uvolněně tančili nebo uznale pokyvovali se spokojeným úsměvem postávajíc opodál – očividně si tu krásu vychutnávali. A určitě to bavilo i samotného Synkra protože nakonec hrál přes tři hodiny, plus když máte pod jednou střechou lidi nalazené na stejnou vlnu a v klidnějších mezipasážích sami začnou hlasitý potlesk, není divu že se nechce jen tak skončit. A já neskrýval nadšení ani když došlo i na jeden Burialův track. Podkres tomu všemu dělala jemná vizualizace, promítaná ale vysoce efektivně za dvěma okny, takže výsledný dojem byl jakoby vás ten pohled odnesl na chvíli jinam – výhledem z oken za kterými bylo třeba nekonečné moře – stejně jako hudba, i právě ta atmosféra celého večera.

Jediným neduhem byl bohužel zvuk – díky celkem brzké návštěvy příslušníků policie kvůli ztišení, šla po zvukově „plném“ startu síla o úroveň níž. Po jejich odchodu byla sice hlasitost o trošku zvýšena, ale nízké frekvence zůstaly oproti začátku potlačeny – znatelně chyběly bassové linky, což je dost škoda když Synkro svůj zvuk staví právě i na nich. Místo bassů byly zvýrazněny výšky – to výslednému soundu moc nepomohlo, a nebyl jsem vůbec sám komu výše popsané nesedělo i přes výkonný aparát čtyř reproduktorů v každém rohu kavárny – nevím sice jestli je její prostor dost vhodný i po akustické stránce – ale co takhle příště ztišit level zvuku celkově, ale více bassy neubírat (jak tomu bylo), ale spolu s výškami a středy nechat na stejné úrovni. I když chápu že právě nízké frekvence se nesou prostorem nejvíc. Páni policisté se pak stavili ještě několikrát. Přesto se po hudební stránce hrálo stále výtečně.

Joe, malý zrzek, toho času s plnovousem připomínající skřítka, hyperaktivní producent který se za bezmála dekádu vypracoval v osobitého hudebníka, a když ve svém dlouhém, tříhodinovém setu úplně poslední zahrál výjimečnou skladbu z jeho letošního debutu – Shoreline s vokálem hostujícího Roberta Manose – jednotný potlesk a ovace byly zcela zasloužené. Synkrovi a všem kteří byli ten večer u toho se podařilo vytvořit atmosférou místo, kde se na chvíli zastavil čas a všechny ruchy světa jakoby utichly. „The World can wait“. Díky.

FacebookTwitterGoogle+Share

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>