report-party-lunchmeat-festival

Lunchmeat festival – vizuální orgie a zvukový očistec

Minulý pátek proběhl hlavní večer dalšího ročníku Lunchmeatu – festivalu kde je na vizuální stránku vystoupení kladen stejný důraz jako na hudební složku spíše experimentální elektroniky.

Už řada podařených warm-upů, ať už s Paulou Temple v klubu Neone nebo třeba Robertem Henke z Monolake v netypickém prostředí Českého muzea hudby na Malé straně, slibovalo nevšední klubový zážitek v neokoukaném prostředí podzemí Veletržního paláce. Tentokrát na dvou pódiích – v prostorné místnosti před, a v samotném hlavním sále podobném amfiteátru – střídavě vystoupili nejdříve experimentálnější, později tanečnější elektronické projekty, méně známé i ty s už prakticky hvězdným statutem.

Skvěle hudebně gradující dramaturgicky sestavený program, začínala v menším sále Electric Indigo bez-beatovou, hlukovou performancí s černobíllou ale efektní, zrcadlově symetrickou projekcí geometrických obrazců s až organickým pohybem. Od hypnotického vizuálu jsem v polovině vystoupení kvůli hladině zvuku uprostřed místnosti odstoupil dozadu. Nebylo to poprvé co jsem litoval že špunty do uší zůstaly doma – přibližně až do poloviny celého večera kdy se mi zdálo že pak byla hladina na obou pódiích snesitelná. Pravdou ale zůstává že zvuk je spíše záležitost subjektivní, stejně jako citlivost na něj.

Později tamtéž rozezněl svůj moderně syrový, industriálně laděný set anglický Vessel, kterého já rád, s velmi sugestivní surovou projekcí a doslova hororovými náměty. Velmi zvláštní tím správným způsobem a „nepříjemně“ uhrančivé. Po něm už v hlavním sále začal, pro mnohé hlavní bod programu – Andy Stott. Osobně nejsem největší fanoušek jeho tvorby, u jiných je to ale často právě naopak, oproti studiovému albu ale předvedl tolik nezadumaný a pro mě docela překvapivě pestrý, pořád ale svým způsobem temný zvuk, podpořený originální instalací vytvořenou právě pro tuto příležitost – velká tmavá průsvitná síť, prověšená nad scénou a na několika místech vertikálně nastavitelná systémem kladek u stropu – podpořená na ni namířeným laserem a podtržená tmou v sále a světly na pódiu – se pohybovala a místy jakoby dýchala, což vytvářelo působivý, až bio-mechanický efekt.

Později na jeho místo nastoupil můj oblíbenec Nathan Fake, s perfektní koláží atmosférických ploch a divně-tanečních beatů, a i když je chválihodná snaha každého vystupujícího doprovodit i určitou originální vizuální stránkou, v jeho případě byla černobílá projekce na dvě poloprůsvitné tabule v mých očích nezajímavá, o to krásnější krajiny ale kreslila hudba když jsem je zavřel.

Následující, už legendární německé duo Extrawelt, pak dali všem to co chtěli – rozjetou, dobře šlapající párty – experimenty daly prostor tanečnímu. Nic víc, nic míň, i když vysloveně zklamaný jsem rozhodně nebyl.

Postupný hudební vývoj – od pomalých, přes okrajové, až k těm klubovým – skvěle zvukově navazující, podpořený silnou a osobitou vizuální stránkou jednotlivých vystoupení. To byl i letos koncept, který tento městský, o to více ale zajímavější festival nabídnul, a zase o několik úrovní výš než ročník minulý. Organizátoři si očividně svůj výtvor hýčkají a tak se můžeme jenom těšit čím nás překvapí a obohatí další ročník. Už teď se ale hodně těším.

FacebookTwitterGoogle+Share

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>